Když jsem byla mladší, tak jsem měla svůj vlastní blog. Už odmala mě bavilo psát a byl to můj velký koníček, který jsem naprosto zbožňovala. A i když na můj blog chodilo jenom pár lidí, tak jsem z toho měla obrovskou radost. A dělalo to radost mě samotné. Bylo to prostě super a každý den jsem takhle psala. Psala jsem o všem možném. Hodně mě bavilo skládat básničky, takže jsem skládala poezii. Líbilo se mě to a dávalo mě to takovou energii. A když můj článek někdo viděl anebo dokonce okomentoval, tak jsem z toho byla opravdu nadšená. Potom se tahle platforma, na které byly blogy, zrušila.
Bylo to asi v roce 2020, už si to přesně nepamatuji. Ale vzpomínám si, že jsem byla docela dost smutná, že všechny blogy smažou a od určitého data už blogy nebudou. To bylo docela smutné. Byla jsem na to zvyklá a ostatní taky. Dokonce někteří lidi měli hodně úspěšné blogy a navštěvovalo je opravdu hodně lidí. Dokonce si vzpomínám, že jedna holka (blogerka) se tím živila, kdo ví, kde je teď a zda se tím stále živí. Měla dokonce i svůj YouTube kanál a tam pravidelně přispívala svými videi. Mezi blogery byla opravdu hodně oblíbená. Vzpomínám si, že jsem tenkrát chtěla být jako ona.
Po zrušení blogu jsem musela na jinou platformu a tam jsem si občas taky nějaké články psala, ale už to nebylo takové, jako dřív. Ten poslední blog jsem měla pět let, a to byl docela rekord, protože jsem si zakládala předtím pořád nové. Ale to jsem byla samozřejmě malá holka a nevěděla jsem pořádně, o čem blogy vůbec jsou. Teď taky ráda píšu. Dokonce jsem si říkala, že bych znova začala psát poezii, protože tenkrát mě to opravdu hodně bavilo a nějakým způsobem mě to charakterizovalo. Vlastně jsem do té poezie dávala všechny svoje pocity, které jsem zrovna prožívala. A dokonce i mojí rodině se moje poezie líbila.